V rámci projektu Efektivní komunikace podpory genderové rovnosti, spolufinancovaného Evropskou unií, vyjela část našeho týmu na Island. Hovořili jsme s Kolbrún a Maríanne z tzv. Školy rovnosti, která působí na reykjavické radnici jako metodická podpora školám v oblasti sexuální a genderové výchovy. Celkem má na starosti výchovu 6 300 dětí v mateřských a 15 440 v základních školách, které se řídí vzdělávací politikou města Reykjavík do roku 2030 s názvem Let dreams come true. Ta stojí na pěti pilířích: sociálních dovednostech, gramotnostech, podpoře sebevědomí, kreativitě a zdraví. Kromě zákona o genderové rovnosti zde mají i zákon o genderové nezávislosti, podle nějž má každý právo si určit svůj gender. Dětem se zde neprovádějí žádné operace ke změně pohlaví a neposkytuje se jim hormonální léčba, neboť základem je tu nedělat v dětském věku nic, co by nešlo vrátit. Dospělí ale dětem říkají gender explorers a jako k objevitelkám a objevitelům své vlastní identity k nim také přistupují.

Genderovou rovnost zde chápou jako ryze praktický problém: před lety zavedenou povinnost škol tvořit každé tři roky plány genderové rovnosti zrušili poté, co zjistili, že školy navzájem opisují nicneříkající dokumenty. Místo toho se nyní soustředí na reálnou podporu vyučujících: Kolbrún a Maríanne vytvořily webovou stránku plnou metodik, výukových aktivit a materiálů a podpůrných videí.

V Reykjavíku jsme navštívili střední školu Kvennaskólinn, která je jednou z 21 z celkem 31 reykjavíckých středních škol, jež vyučují předmět Genderová studia. Na této škole, kterou nás provázel zdejší genderový poradce a učitel společenských věd Þórður, je zmíněný předmět povinný pro studující sekce společenských věd a volitelný pro studentky a studenty sekce STEM. Kromě toho všichni studující prvních ročníků absolvují program, v němž se učí základní genderové koncepty, na ozdrojovaných datech srovnávají manifestaci genderových nerovností na Islandu a v jiných zemích a věnují se rovněž genderově podmíněnému násilí.
A podívali jsme se také do unikátního vzdělávacího zařízení – mateřské školy Hjalli. Tento koncept genderově segregovaného vzdělávání vymyslela Islanďanka Márgret Pála v roce 1999. Tehdy nabídla městu svůj novátorský koncept, v němž se většinu dne chlapci a dívky vzdělávají zvlášť, přičemž jsou podporováni v tom, co kvůli genderovým stereotypům právě pro své pohlaví potřebují: dívky jsou především učeny sebeprosazení, chlapci sdílení emocí. Město touto myšlenkou nebylo zrovna nadšeno, ale protože místa ve školkách chyběla, Márgret dostala zelenou. První ohlasy byly různé, mj. se Islandem nesla fáma, že škola je gay factory, kde vyrábějí homosexuální děti, protože Márgret je lesba (to poslední je jediné pravda).

Dnes má Hjalli program celkem 15 mateřských a tři základní školy a na místa v nich je dlouhý pořadník. Jednou z těchto školek nás provázela Márgretina vnučka Móey, která zde učí a zároveň tu má svoji dcerku i synka. Docházku děti začínají tréninkem disciplíny, pro nás až neočekávaně tvrdým – po školce například chodí po šipkách pouze na pravé straně chodby s rukama za zády, a když mají hotovou konkrétní činnost, jdou si sednout na čtverec se svým číslem na zemi, kde čekají na další program. Na druhou stranu se jim od vyučujících dostává velmi vřelého přijetí – právě z tohoto vzdělávacího konceptu pochází islandský zvyk hovořit s malými dětmi ze stejné úrovně očí, tedy vkleče nebo vsedě.
Zhruba polovinu času tráví děti činnostmi, které si mohou vybrat z různých možností, polovinu řízenou prací. Nepoužívají se zde tradiční hračky typu autíček a panenek, ale tzv. otevřené materiály, z nichž dětská fantazie může vytvořit cokoli. Děti nosí školní uniformy, které jsou pro obě pohlaví stejné, protože vyučující nechtějí, aby se prezentovaly svým oblečením, nýbrž svými osobnostmi. K velkým přednostem této školky patří bezpochyby výrazná individualizace péče – každá učitelka či učitel (a mužů je zde hodně) má na starosti zhruba pět „svých“ dětí, které dobře zná a uzpůsobuje jim výuku.
Þórður ze střední školy Kvennaskólinn nám potvrdil, že chlapci, kteří přišli z Hjalli školy, jsou poněkud více empatičtí a pečující, než jiní, a dívky se zase umějí lépe prosadit. Když jsme se ho ptali na jeho názor na Hjalli systém, pregnantně shrnul svůj (a zřejmě nejen svůj) postoj: sám by tam svoje děti nedal, ale kdyby nebyla jiná možnost a musely tam chodit, nevadilo by mu to… ☺